JAK SE NÁM NARODIL ARÍSEK – ARCHIE KARAJ

JAK SE NÁM NARODIL ARÍSEK – ARCHIE KARAJ  

První štěňata… rok 2000


Čekali jsme první psí mimina od naší téměř dvouleté fenky kinga Polinky. Krytí se uskutečnilo u zkušeného pána a šikovného pejska, kterému vůbec nevadilo, že naše dcera den předtím nastříkala fenku v „dobré víře“ sprejem, aby nepřitahovala pejsky a měla s ní klidnou procházku. Námi zvolený plemeník to velkoryse přehlédl a než jsme s paní domu popili kávu, kostky byly vrženy. V době kdy se měla fenka podle našich propočtů začít zakulacovat – nic. Nevydrželi jsme muka čekání a šlo se na ultrazvuk. Paní doktorka ukázala na jednu z šedých skvrn na obrazovce a řekla: „Tady vidím jedno štěně, možná dvě za sebou, ale to spíš ne. Ale to jedno je tam určitě.“

Hned bylo veseleji, těšili jsme se moc na přírůstek. Manžel vymýšlel boudičku a já při televizních reklamách pročítala nejrůznější knihy o vrhu a odchovu štěňat. Některé rady, jako třeba… když štěně po porodu nedýchá , je třeba s ním intenzivně zatřepat… se mi moc nezdály, vždyť jak může být takové štěně kinga velké? Když s ním zatřepu nic mu už nepomůže. Ale vůbec, tohle jsou extrémy, když před několika roky rodila naše střední kníračka, vše šlo jako po másle, hlídali jsme sice čtyři, ale nikdo nic neslyšel a ráno jsme měli dvě spokojená štěňátka. No přesto jsem připravila na den D režnou nit, nůžky a nějaké hadříky.

63. den brzy ráno mě „něco“ probudilo. Budoucí mamka ležela pod postelí a pod ní mokrý koberec. Hned jsem byla čilá. Už to začalo! Bylo ale ještě spousta času. Vše se táhlo až do oběda, to už fenka lítala po místnosti, hlasitým vytím si ulevovala a bolestivě chňapala po mé chlácholivé ruce. Trvalo celou věčnost než se štěně začalo ukazovat. Konečně hlavička… Ale dál to nejde. Fenka je na pokraji svých sil, já se snažím opatrně dostat štěně ven, ale bojím se ho vzít a klepou se mi ruce. V duchu si sprostě nadávám, že jsem podcenila situaci , protože mimino je moc velké a měla jsem být asi v kontaktu s veterinářkou. Kdyby tu byl aspoň někdo se mnou… Konečně, štěně je celé na světě! Blána která ho má obalovat tam už není, ani nevím kdy vlastně praskla. Fenka je vysílená a bez zájmu. Rychle zavázat pupík, štěně však bezvládně leží, z tlamičky mu kouká růžový jazýček a nedýchá. Co teď? Jediné a ještě nepřežije? Představím si fenku, jak sedí sama v nové boudičce a nemá koho by nakrmila. Moje ruce automaticky zvedají malé tělíčko a třepou s ním. A ještě intenzivněji. Ozve se jakoby zakašlání, štěně se přerývavě nadechne, zavře tlamku, já ještě jednu protřepu a už pravidelně dýchá. To je úleva!! Ta věčnost byla ve skutečnosti malá chvilka, ale já mám triko propocené jak po hodinovém běhu. Teď ještě honem donutit psí mámu aby se zapojila do péče o potomka a za chvíli už hrdě volám od kávy majitelům psího taťky, že máme krásnýho pejska blenhájmka, 260g. Ten už se suchý rozvaluje na elektrické dečce a popíjí.

Z fenky se stala přepečlivá máma. Z pelíšku se ani nehnula, jídlo se muselo servírovat také tam, venčilo se téměř násilím. Štěně krásně prospívalo. Kavalírka Čikina byla hrozně moc zvědavá, co je v boudičce, nic jí víc nezajímalo, než jak tam nakouknout, ale nesměla se ani přiblížit. A kníračka, ta se tím směrem nesměla ani podívat. Z malé kingové šel opravdu strach. Sedmou noc však pejsek celou profňukal. Měl dost jídla, byl v teplíčku, ale pořád pokňourával. K ránu to přestalo a tak jsem to pustila z hlavy. Když jsem se ale pak kolem poledne zrovna dívala jak pije, najednou vidím, jak se pustil mámina bříška a doširoka rozevřel tlamičku. On zívá. Ne, on se při pití zalknul… nebo co je s ním? Honem ho vyndám a cítím jak je celý napnutý úsilím se nadechnout, vydává hlasitý skřek a celý se úplně vzpíná, jak bojuje o vzduch. Ježíši, on se dusí! To už vedle mě stojí manžel a zatímco já natahuju, on bere mobil a zkouší veterináře, ačkoliv je sobota a venku krásně. Vzal to a chce pejska hned vidět. Mezitím křeč přestala, ale muž stejně chvatně odjíždí. Za půl hodinky se vrací a jeho výraz nevěstí nic dobrého. Náš pejsek má prý zápal plic. Dostal tři injekce a když přežije 24 hodin má naději. Ale takhle malá štěňata to prý většinou nepřežijou. Je mi hrozně…

Celý víkend jsme proseděli u boudičky, jako bychom mohli naší přítomností dodat pejskovi sílu. Stále jsme pozorovali, jestli ještě dýchá. Na vlastní kůži jsme si ověřili pravdivost výroku, že strach o nemocné štěně se vyrovná strachu o malé dítě. Když jsem to četla, zdálo se mi to přitažené za vlasy. Mám ale hrozný strach. Tolik bych chtěla, aby tenhle pejsek mohl taky běhat v trávě a tahat svou mámu za ucho. Uběhlo 12 hodin a jdeme na druhou várku injekcí, pak na třetí. Pejsek stále žije, ale je na tom moc špatně. Skoro nic nepije, vše co od porodu nabral je zase dole. Když ho vezmu do ruky, visí bezvládně jako kus hadříku. Fenka, nejdřív smutná, si ho nyní skoro nevšímá, jako by ho už odepsala. Jsme zničení. Máme ho sice teprve týden, ale tolik jsme si už zvykli. Po šesté injekci jsme ale zahlédli pohyb, že by signál zlepšení? Pejsek se celý jakoby blaženě protáhnul! Moc tomu ještě nevěříme, není to nakonec to pověstné zlepšení před úplným koncem? Ale když se později překulil na záda a začal pít, je to jasné. Vylízal se z toho! Vybojoval si život. A také pevné místo v našich srdcích. A tak se naše smečka rozrostla o hnědobílého plyšáčka, nyní již pihovatého výrostka s drzým výrazem.