Na podzim
Posted on 16 července, 2014 | By admin
1998 …
jsme byli v Praze a zašli se mrknout na speciálku.Měli jsme čas a zůstali skoro do konce. Najednou se u kruhu objevila holčička a na klíně chovala malé rubi štěnátko a pořád ho pusinkovala. Pak se štěně otočilo a já s nejmladší dcerou jsme zíraly na něco, co vypadalo jako kavalír křížený s opičkou. První co mě napadlo, jak se proboha s tímhle čumáčkem může někdo najíst? To zjevení pořád přitahovalo můj pohled, říkala jsem si v duchu-tak na tobě se ta příroda pěkně vyřádila a když se vrátil můj muž ke kruhu s kávou a z legrace se ptal, co dalšího si pořídíme domů, ukázala dcera na stvoření. Obrátil oči v sloup.
To už se kolem kruhu začaly objevovat podobný „Gremlinky“ ve všech barvách a tak jsme poprvé viděli kinga. Dalších 14dní jsme doma na něj každou chvílí navedli řeč, byly už fotky a psíci se nezdáli zas tak oškliví, spíš zvláštní. V katalogu bylo napsáno, že asi hodinku cesty od nás je chovná stanice a nakonec jsem tam zavolala. Jen tak, něco se dovědět. Paní chovatelka byla moc milá, řekla že ať klidně přijedeme, že nám všechno o kingách řekne a navíc že budou za čtrnáct dní štěňata a že kdybychom měli zájem o něco hned, má tam dvě tříměsíční blenheim fenky, obě moc pěkné. Ujistila jsem jí, že teď ještě o koupi štěněte neuvažujeme a hnědo- bílá varianta je ta poslední barva, kterou bych chtěla, jednou jedině trikolor! Ale ze zvědavého zájmu z nás najednou byli potencionální kupci štěněte kinga a nikdo to rezolutně nezamítal. (starší děti nic neveděly).
A tak, když se v chovné stanici Karlovarský porcelán narodili malí kindíci a měli i trikolorní fenku, jeli jsme tam s mužem a nejmladší, tehdy dvanáctiletou dcerou . A i když jsme si všichni svorně říkali, že jen kouknout, vezli jsme sebou pro sichr peníze na případnou zálohu. Seděli jsme v místnosti plné diplomů a různých ocenění a poslouchali jak si paní přivezla prvního kinga, jak se vůbec nikomu nelíbil a jací vlastně jsou. Jen tak letmo jsme směli mrknout na úplně malé pejsky, vypadali jak krtečkové a pak do místnosti napochodovala živá hnědobílá opička zkřížená s žábou, na obrovském hrudníčku seděla šišatá hlava, vymáčkla uprostřed místnosti předpisový bobek, posadila se před mého muže a příšerně na něj vypoulila oči. A on z toho neomdlel, ale posadil si zvířátko na klín a začal mu něco důvěrně povídat. A za hodinku jsme jeli domů. I s ní!!!.
Doma jsme jí posadili na stůl, svolali zbytek rodiny a oznámili, že toto je Polly a bude tu s námi bydlet. Osmnáctiletý syn se hystericky rozchechtal a starší dcera jen v šoku kroutila hlavou a koktala že to snad nemyslíme vážně? Co to je??? Pak jí ale došlo, že je tu už jen na návštěvě, má svůj byt v Praze a trochu se uklidnila. A tak jsme se stali majiteli kinga Polly Princes Karlovarský porcelán, domácky zvanou také Pipi a Ňuňátko a nikdy jsme nelitovali….