A tak
Posted on 16 července, 2014 | By admin
asi za 10 dní …
jsem nadhodila, že bychom si mohli pořídit ještě nějakého malého pejska. Moje hodná druhá polovička, která by mi odkejvala i tygra, se jen zeptala co že to bude za rasu? Řekla jsem, aby to nechal na mě, že ho budu včas informovat. Měla jsem poměrně jasnou představu co nechci. Nic až zas tak malého jako čivava, yorkšír, krysařík nebo ratlík. Nic, co by se muselo neustále česat a stříhat, jako třeba pudlík, nic uštěkaného, jako malý knírač ani paličatého jako jezevčík.
Mým favoritem byl mopsík, ale zbytku rodiny se moc nelíbil a já sama, když jsem jednou na vycházce v lese potkala paní s tímto pejskem, který byl tlustý a otrávený z pochodu, jsem si to rozmyslela. Náš nový psík musí být z takových vycházek šťastný a nadšený, venku se musí jen vznášet, ale musí také stačit kníračce. A tak jsem vzala poslední výtisk Psa, prohlížela inzeráty a pod každým si představovala určité zvířátko. Došla jsem ke kavalírovi a žádná představa mi nenapadla. Pak jsem si přece jen vzpomněla, že jsem ho asi už jednou viděla a zcela určitě byl moc půvabný. Ale jaké asi má vlastnosti?
Tak jsem vytočila uvedené telefonní číslo – po 20minutách povídání jsem měla pocit, že znám kavalíry skr naskrz a že je to přesně ono. Navíc paní chovatelka byla veterinářka, což mi připadalo jako záruka, že štěně bylo od malička v dobrých rukách a tak jsem během chvíle byla rozhodnutá a na štěně poslala zálohu. Pak jsem vše oznámila manželovi a ujistila ho, že koupě tohoto štěněte bude jedna z nejlepších věcí, jaké jsme kdy udělali.
Moje nejstarší dcera studovala tehdy v Brně, odkud to nadělení mělo být a tak jsem jí také hned zaúkolovala, at´dojede na adresu, prohlídne si štěňata a jednu fenečku nám vybere. Čekala jsem každý den telefonát plný superlativů, ale nic. Až jsem to nevydržela a volala sama: „Tak co, byla jsi tam? A co ty na to? Jaký jsou?“ „ No víš mami, štěňata jsou vždycky roztomilá, ale už jsi vlastně někdy viděla toho dospělýho psa živýho? Rozmysli si to ještě — no tak přijdeš o zálohu. Mě se zdá ten pes ošklivej.“
Polilo mě horko, ale statečně jsem tvrdila, že bych si přeci neobjednala něco, co jsem nikdy neviděla, že se mi kavalíři moc líbí. A hned odpoledne, to už jsem ze své drahé polovičky udělala spoluviníka, abych v tom nejela eventuelně sama, jsme prolítali všechna knihkupectví ve městě a hledali jakýkoliv obrázek kavalíra, abychom si ho pořádně prohlídli. Pár jsme jich našli i v naší vybrané barvě černé s pálením a líbili se nám. Ale v den odběru jsem přeci jen měla zadeček ztažený, pro co si to vlastně jedem.
Skutečnost předčila naše očekávání a potvrdila mužovu domněnku, že máme s dcerou každá jiný vkus. Kavalíři byli krásní, snad jen trochu větší než jsem čekala. Ale po spatření naší fenečky byla i velikost najednou úplně fuk. Vezli jsme si jí domů a nemohli se vynadívat , jak to ta příroda krásně sladila vše dohromady a je z toho taková roztomilost. Bylo dva dny před Vánocema a tak můj bratr byl pověřen, aby zvířátko opatroval a my s ním mohli překvapit zbývající dvě děti. A tak večer po nadílce jsme ještě jeli pro „zapomenutý dárek“. Fenečka nám byla velice ochotně předaná, brácha prohodil že nás pěkně lituje a že si užijem. Jeho nohy v kraťasech byli samý škrábanec, v bytě to vypadalo, jak když tam bydlel týden bezdomovec a na chodbě mi ještě jedovatě oznámil, že s ním spala v posteli a že chrápe jako dřevorubec. A tak jsme se stali majiteli kavalíra Baronessa-Brno Frost, domácky Čikina, Čiči a dost často, ale laskavě, Černý spratek. Nikdy jsme nelitovali že jí máme i když po dvou letech bylo jasné že na výstavy a odchov štěnat s PP můžeme zapomenout, protože se nevydařil skus, čelist křivá a celá Čikina zůstala dost malá a drobná. Ale jinak to byl živý, temperamentní a učenlivý psík, který si každého podmanil a doma ho všichni i nejstarší dcera měli rádi….
